Vůl chce žít

8. října 2017 v 20:28
Co nás pohání k tomu žít? Abychom mohli zaplatit další splátku z naší hypotéky nebo sledovali další osudy hrdinů seriálu Ulice. Já tedy na ulici koukám jen občas z okna a hypotéku by mi s mými nárazovými příjmy ani nedali. Tak pro co má vlastně potom člověk žít?

Uvědomme si základní věc. Chodili bychom osm hodin do práce, do školy, kdyby nešlo o peníze. Měli bychom jich dostatek po celý život a mohli bychom si vybrat, co budeme dělat. Kdo z vás by druhý den v pondělí vstával v pět do fabriky nebo v osm do kanclu? No možná tam zajít jednou měsíčně, povyprávět si s kolegy, zaházet si na odpadkový koš, kdo se víckrát trefí, podrazit šéfovi nohu. Ale chodit tam každý den?

To se mu to radí, řekne si každý za monitorem. Složenky úsměvem nezaplatím. To si samozřejmě moc dobře uvědomuji. Chtěl jsem jen ukázat na to, že není třeba se zas tolik trápit. Je lepší občas zvolnit, odpočinout si, věnovat se sobě. Nebýt zkrátka tím tažným volem, který by chtěl žít, al ostatní mu to nedovolí. Nakládají mu totiž čím dál tím víc.

Ale pokud vyděláte dostatek peněz, pak vám to určitě přeju a třeba mě někdy pozvete na kafe :).

Více tvorby na http://leviatan-blog.cz/.
 

To nikdy neudělám!

12. září 2017 v 11:20
"To nikdy neudělám!" Každý z nás už si tohle někdy řekl a následně připojil: "A proč vlastně ne?" Jak říká mladší generace, YOLO. Žijeme jen jednou. A vyzkoušet si něco mimo komfortní zónu by měl rozhodně každý. Třeba jet na sáňkách do půl těla (ozkoušeno) nebo sníst kilo mořských ústřic (Neozkoušeno, za případnou nevolnost neručím.) Prostě cokoliv, co se nám napřed zdálo jako nemožné, ale potom to stálo za pokus.
Uvedu osobní příklad. Vždycky jsem se chtěl podívat do Norska. Je to ale extrémně drahá země, lístek na MHD stojí přes stovku, chleba dost často taky. A já jako student nikdy nemám dost peněz, takže to není jen tak. A přesto jsme se rozhodli tam vydat a utratit maximálně pět tisíc se vším všudy. To v v celé Skandinávii není problém během jednoho dne, natož za čtrnáct dní.
Dopadlo to tak, že jsme občas mrzli ve stanu, někdy bychom si dali trochu více jídla, jindy zase šlapali radši pěšky než jeli autobusem. Rozhodně to stálo za to. Takže když mi kamarád nabídl cestu do Ghany, řekl jsem si - "A proč vlastně ne?" Kdo udrží tuto otázku v rozumné míře a nebude ji říkat na všechno, pozná mnoho nového a zjistí, že vykročit z komfortní zóny se vyplatí.

Držet hubu a krok

28. srpna 2017 v 17:27
Někdy je lepší mlčet. Jak se lidově říká - držet hubu, než něco poděláš. Rád bych o jedné takové nepříjemnosti napsal.

Tvor lidský se snaží vystupovat přátelsky, formálně, seriózně. Potlačuje svůj vztek a emoce, aby byl společensky únosný. Jenomže potom přijde domů a sedne k počítači. Tady, schován za anonymitou své přezdívky se mění v děsivé monstrum, které volá po zabíjení, vypalování domů a rád nadává ostatním. Díky bohu jsou v naší republice miliony lidí, kteří to nedělají. Snad i 99 %. Jenomže o tom jednom procentu je nejvíc slyšet.

Jak jistě víte, před týdnem bylo výročí okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Považuji to za velmi smutný den, a proto jsem o tom na svém blogu uveřejnil bajku. Zlý medvěd v ní chodil do pelíšků zvířátek a uzurpoval jim jejich domečky. Myslel jsem, že se k tomu přeci mohu vyjádřit, a to i jako člověk, co komunismus nezažil.

Jenomže v komentářích se strhl uragán. Bylo mi řečeno, že jsem vlastizrádnej šmejd, měl bych viset, komunisty na mě a bůhví co ještě. Trochu jsem to nevydržel a všechny je smazal. Nechal jsem jediný pozitivní, ze který ještě jednou děkuji. Byla chyba mazat ostatní komentáře, ale neměl jsem na to psychicky.

Není lepší držet hubu a krok. Ale s následky se člověk musí vyrovnat. Pokud by někdo si onu bajku chtěl přečíst a posoudit, zda za ní mám viset, zde je
 


Sakra, kde je rovnost?!

26. srpna 2017 v 21:14
Sakra, kde je nějaká rovnost?! Něco takového si říkáte kdykoliv jedete po nějaké indické silnici. (I když to používáte o dost hrubší výrazy.) Člověk opravdu najíždí na nerovnosti v jednom kuse. Skákat celý den v autobusu je jako jet na horské dráze. Vás to celkem baví, ale váš žaludek moc ne. A po osmi hodinách teprve ne.
Silnice v indické části Himálaje jsou úzké a horší než D1 (ano, to jde a o hodně). Navíc koukáte na dvousetmetrový sráz, ze kterého se při první chybě řidiče hned zřítíte. Napřed taky nechápete, proč je úložna zavazadel nad vámi zespoda vypolstrovaná. Při první větší nerovnosti se s ní totiž potkáte hlavou a blahořečíte člověku, koho tenhle nápad vůbec napadl. Jau! Díra!
Pokud jedete místní dopravou, tak pravděpodobně sdílíte dvojsedadlo s dalšími třemi Indy a na klíně vám v lepším případě sedí dítě, v horším koza. Ale je to zážitek opravdu na celý život. Kdyby vás zajímalo, jak se naše skupina do nejvyšších hor světa vypravila i s vozíčkářem, začněte prosím číst tady. Takže hledat rovnost můžeme leckde. V sociálním systému, mezi námi, u budov architekta Hundertwassera. Ale jednu věc vám mohu říct určitě. Na indických silnicích ji nenajdete.

Kam dál