Srpen 2017

Držet hubu a krok

28. srpna 2017 v 17:27
Někdy je lepší mlčet. Jak se lidově říká - držet hubu, než něco poděláš. Rád bych o jedné takové nepříjemnosti napsal.

Tvor lidský se snaží vystupovat přátelsky, formálně, seriózně. Potlačuje svůj vztek a emoce, aby byl společensky únosný. Jenomže potom přijde domů a sedne k počítači. Tady, schován za anonymitou své přezdívky se mění v děsivé monstrum, které volá po zabíjení, vypalování domů a rád nadává ostatním. Díky bohu jsou v naší republice miliony lidí, kteří to nedělají. Snad i 99 %. Jenomže o tom jednom procentu je nejvíc slyšet.

Jak jistě víte, před týdnem bylo výročí okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Považuji to za velmi smutný den, a proto jsem o tom na svém blogu uveřejnil bajku. Zlý medvěd v ní chodil do pelíšků zvířátek a uzurpoval jim jejich domečky. Myslel jsem, že se k tomu přeci mohu vyjádřit, a to i jako člověk, co komunismus nezažil.

Jenomže v komentářích se strhl uragán. Bylo mi řečeno, že jsem vlastizrádnej šmejd, měl bych viset, komunisty na mě a bůhví co ještě. Trochu jsem to nevydržel a všechny je smazal. Nechal jsem jediný pozitivní, ze který ještě jednou děkuji. Byla chyba mazat ostatní komentáře, ale neměl jsem na to psychicky.

Není lepší držet hubu a krok. Ale s následky se člověk musí vyrovnat. Pokud by někdo si onu bajku chtěl přečíst a posoudit, zda za ní mám viset, zde je

Sakra, kde je rovnost?!

26. srpna 2017 v 21:14
Sakra, kde je nějaká rovnost?! Něco takového si říkáte kdykoliv jedete po nějaké indické silnici. (I když to používáte o dost hrubší výrazy.) Člověk opravdu najíždí na nerovnosti v jednom kuse. Skákat celý den v autobusu je jako jet na horské dráze. Vás to celkem baví, ale váš žaludek moc ne. A po osmi hodinách teprve ne.
Silnice v indické části Himálaje jsou úzké a horší než D1 (ano, to jde a o hodně). Navíc koukáte na dvousetmetrový sráz, ze kterého se při první chybě řidiče hned zřítíte. Napřed taky nechápete, proč je úložna zavazadel nad vámi zespoda vypolstrovaná. Při první větší nerovnosti se s ní totiž potkáte hlavou a blahořečíte člověku, koho tenhle nápad vůbec napadl. Jau! Díra!
Pokud jedete místní dopravou, tak pravděpodobně sdílíte dvojsedadlo s dalšími třemi Indy a na klíně vám v lepším případě sedí dítě, v horším koza. Ale je to zážitek opravdu na celý život. Kdyby vás zajímalo, jak se naše skupina do nejvyšších hor světa vypravila i s vozíčkářem, začněte prosím číst tady. Takže hledat rovnost můžeme leckde. V sociálním systému, mezi námi, u budov architekta Hundertwassera. Ale jednu věc vám mohu říct určitě. Na indických silnicích ji nenajdete.